Severní stěna Zuckerhütlu
Zuckerhütl je se svými 3507 metry nejvyšším vrcholem Stubaiských Alp. Leží na hranici Rakouska a Itálie a svým tvarem ze severu připomíná, jak název napovídá, cukrový klobouk. Prvovýstup podnikl Joseph Anton Specht a horský vůdce Alois Tanzer v roce 1863. Zajímavostí je, že první vrcholový kříž byl na vrcholu postaven v období 2. světové války vojáky Wehrmachtu pro lepší orientaci v horách. Tento kříž byl však značně poškozen v zimě roku 2002. Tyrolský umělec Johannes Maria Pittl proto zhotovil kříž nový, který byl na vrchol dopraven vrtulníkem v roce 2003.
Základní tábor jsme zbořili ve winterraumu chaty Hildeshaimer, patřící německému AV. Dřeva na topení je zde dost, tak tu v relativním luxusu trávíme 2 mrazivé jasné noci.
V neděli v den plánovaného výstupu je sice krásné a jasné počasí, ale fouká silný vítr, který nám, společně s mrazem, velmi zkvalitňuje intenzitu prožitku v Stubaiských horách. Je fakt zima. Blbci jsme si dlouho mysleli, že až vyleze mozol, že se ohřejeme. Jenomže se celý den pohybujeme, ať už v nástupu pod kopec, tak během samotného výstupu, v severních stěnách, tzn. ve stínu. Mozol tedy furt nikde, teplota padá k 20 °C pod nulou.
Pod kopec jsme vystoupali na skialpových lyžích, které zanecháváme na nástupu. V přípravě do stěny Petrovy odlétnou náhradní šňůry k jeho novým ultrasuper mačkám. Blbej vítr kleje, a neochotně se s nimi loučí.
Výstup v samotné stěně není nikterak technicky náročný a ani dlouhý (cca 200 m, max 65 °, skalní obtíže do II UIAA). Kvůli větru, který v nárazech s člověkem pěkně cloumá, se však jistíme velmi poctivě. Stěnu si tedy náležitě a dlouze užíváme. Ve čtvrté délce, kterou vede Petr, kolem mě prolétne další část jeho výzbroje – expreska.
Odpoledne konečně slavíme vrchol. Dalo by se říct, že pod kopec jsme přišli první, ale poslední z něj odcházíme. Všichni ostatní výstupci toho dne zvolili normální cestu na vrchol. My Normálkou sestupujeme, je zoraná jak podzimní pole. Vzpomenu si na petrovu expresku, tak se mu s ní připomínám. Petr ji okamžitě začne oplakávat – život je neustálý boj. Pod stěnou sbalíme cajky, nazujeme lyže, Petr se ještě několikrát, s těžkým srdcem, ohlédne, ...
Na krátkou část cesty zpět nasazujeme pásy na lyže a pak už, velmi obtížným, zledovatělým firnem sjíždíme směrem k Hildeshaimer Hütte. Na úpatí prudkého svahu pod chatou stojíme již za tmy. Má místy 40° a včera jsme jej v plné síle vydrápali na lyžích. Teď jsme však unaveni, slunce již zapadlo, a tak volíme výstup na mačkách. Je to už docela na dřeň a docela dlouhý. Nakonec se však dočkáváme zimní místnosti, kde topíme, roztáváme, vaříme, jíme a odpočíváme.
Domů jedeme velmi spokojeni, výpravu považujeme za úspěšnou a krom dobrého pocitu si vezeme i omrzliny našich končetin, soudě dle puchýřů, 2. stupně.
Hore zdar!