Žabí kôň
"Takový se ještě nenarodil, kdo by toto vylezl" prohlásil v září 1905 při pokusu o přechod hlavního hřebene zakopanský horský vůdce Klimek Bachleda, když stanul před Žabím koněm.
Do Tater jsme přijeli brzy ráno, po osmi hodinách utrpení nočního RegioJetu, kdy jsme seděli obklíčeni lidmi, kteří ve vzájemném překřikování střídali maďarštinu, romštinu, občas slovenštinu. Tikety jsme kupovali na poslední chvíli, chtěli jsme do Alp, ale krásné počasí hlásily pouze Vysoké Tatry.
Na Popradském jsme také brzy, máme dvoudenní rezervačku v turistické třídě. Jedno pivko na Majlathově chatě, dospáváme na lavičkách, pak se propašujeme na gauč na popradskou chatu až konečně dostaneme klíče od cimry – na dvě hoďky tuhneme v říši snů.
Hledáme rychlou cestu na odpoledne, ideálně bez půldenního tatranského nástupu, ať využijeme drahocenný čas v horách. Vybíráme Galfyho pilíř, levou variantu na Tupou.
V cestě jsou 3 krátká místa za IV, zbytek lehčí a choďák. Lezeme a lezeme, unaveni noční jízdou, tupě na Tupou. Z ospalosti nás probouzí až skoroúraz, kdy se mně, zhruba v prostředku stěny, rozjede pod nohama plotna velikosti jednolůžka. Hluk valících se kamenů se rozléhá celou Zlomiskovou dolinou, až turisté u Popradského zvedají hlavy od svých smažáků. Bylo to vo fous, … Pak už se nic neděje, zdoláváme cestu, gratulace a v pozdním odpoledni sestupujeme cikcakem ze sedla Ostrvy, strašný a nekonečný. Po 7,5 hodinách dáváme pivko na Majláthově chatě. Konečně máme radost a oceňujeme, s prachem cesty na rtech, podařený, a nakonec i krásný výstup.
Jsme na Popradské chatě, po večeři uleháme na kavalce, Vajgl na horní pryčnu pro zobáky. Jsem unavený, zadýchávám se, v noci mám horečku – nějak ztrácím výkon. Vedle mě chrápe kolega Polák.
Ráno stoupáme Mengusovskou dolinou, každý krok směrem vzhůru je pro mě obtížný, jsem zadýchaný skoro do modra. Musím pomaleji, nevím, co se se mnou děje, něco je špatně. V horních partiích doliny, před výšvihem do sedla Váhy odbočujeme na rozlehlé sněhové pole, směrem k Žabímu koni.
Poslední sněhový výšvih a nastupujeme do Východní hrany nádherného Žabího koně. Potkáváme zde mladého Slováka, trochu utekl své, méně zkušené, partě. Posunky a hulákáním je shora navádí správným směrem. Je nervózní, a dobře ví proč – dnes lezeme první my!
Po první délce následuje slanění do sedla – tady začíná ten krásný, legendární hřeben, hrana snů. S pokorou dávám za pravdu horskému vůdci Klimkovi Bachledovi, při pohledu na úžasnou linii východní hrany Žabího koně – "že takový se ještě nenarodil, kdo by toto vylezl". Bože, to je nádhera! Jsem fascinován a okouzlen!
Další lezení je, lehké a velmi krásné, slovy dnešních horolezeckých průvodců hvězdičkové. Ze sedla lezu první, nádherné výhledy, pak výšvih - 3. délka, úžasná expozice. Zbylé dvě délky, též za odměnu.
Na vrcholu trochu tápeme kudy dolů, ale to nám radost nekazí – jsme lehcí z úžasného výstupu. Slanění z Žabáka je však trochu na pytel, orientačně horší, zvláště pro nás, co i mnohokrát slezenou cestu opakovaně lezeme na OS. V druhém slanění jsme zvolili špatný směr, z věžičky do leva, ne pod stěnu Žabího koně – taková blbost. Na dobrém místě, pár metrů před konce lana, uvazuji na koncích uzle. Po vzrušené a vypjaté debatě nakonec doslaňuji na jednom prameni lana, kdy v koutě v rozporu si jeden pramen stahuji pod sebe, Vajgl na zbytku lana pak váže smyčku a cvaká ji do "slaňáku". Po dalších třech délkách slanění jsme na podlaze a konečně můžeme vydechnout.
Žabí kůň je nejkrásnější ze všech!
Cesta dolů rychle odsýpá a co je fajn, směrem dolů se nezadýchávám.
Na Majláthově pár vítězných piv a rekapitulace nádherného výstupu.
Večer mám opět zimnici a horečku, Vajgl má nějaké prášky na bolavé zuby, tak jich s radostí využívám.
Ráno balíme s pocitem dobře vykonané práce. Tradičně, když sestupujeme z těchto končin se zastavíme na cintoríně, abychom zapálili svíčku za všechny kamarády a poděkovali horám.
Děkujeme a Horám zdar!