Setkání oddílu v Roklici
Veselý příběh
V prvním červencovém víkendu se konala tradiční návštěva Polomených hor nyní zvaných Dubské skály. Místem setkání účastníků bylo údolí Roklice a Loubenského potoka, přímo pod nejznámější věží této oblasti pod Zlým bratrem.
Akce se účastnilo 8 členů oddílu a také jejich rodinní příslušníci a kamarádi. Na tábořišti stále plál celý den oheň a bylo vcelku veselo. Vzal jsem s sebou do Roklice moji ženu Jitku, dceru Lenku a skoro dvouletého vnoučka Ríšu, ten byl celý unesený z ohýnku a neustále přikládal kousky okolo ležících dřívek.
Nejvíce lezeckých úspěchů bylo zaznamenáno v sobotu 4. července, kdy byla slezena Starou cestou, první známá věž této oblasti Zlý bratr. Na vrcholu byly pořízeny snímky dosvědčující vylezení této krásné cesty obtížnosti V. stupně. Klíčová místa, které vyžadují jistou dávku rozvážné odvahy na této cestě jsou pouze dvě, první hned u nástupu z náhorní strany, kdy je potřeba překonat stěnku s nejistými stupy a druhé pod prvním kruhem, které vyžaduje mírný úkrok trochu níž pod štand s kruhem a vydat se širokou chytovatou spárou k vrcholu. Ne každému je tento způsob překonání tohoto problému Staré cesty znám a proto je vidět u kruhu ochmatanou spoustu chytů, které slabším lezcům dávají falešnou naději... Za svých mladých let jsem tam poprvé taktéž tápal a překonal jsem toto klíčové místo přímou variantou od kruhu přímo středem stěny a divil jsem se, že ti prvolezci v roce 1909 měli takovou odvahu...neboť v té době tam jistě osazený kruh neměli... že to byla Pudíkova varianta z roku 1981 za VI., to jsem se dozvěděl, až když jsem si koupil svého prvního průvodce této oblasti od Vládi Strnada vydaného v roce 1989.
Další pěknou pískovcovou ikonou v této oblasti je Liberecká věž. Do hvězdičkové Severní hrany obtížnosti v V. stupni od Jardy Budína aj. Kolínka z roku 1958 se vydal náš nový předseda bořeňského oddílu Ivan a za ním několik dalších mladých lezců.... Tehdy jsem vycítil svoji novou šanci dát si znova na prvním ostrém konci překrásnou a také hvězdičkovou cestu sedmého stupně od Jardy Housera a Zdeňka Hubky z roku 1973 s názvem Zelená opona. Naposledy jsem ji, takřka na den přesně vyváděl před deseti lety a jenom o dvacet kilo lehčí..., no a věřil jsem, že v případě selhání sil nebo odvahy bude na vrcholu dostatek zachránců...
Nalezl jsem do cesty a vcelku úspěšně jsem ji slézal, pečlivě jsem jistil smyčkami a cvakal jsem kruhy, kterých tam moc nebylo...jen dva. Zelená opona je opravdu nádherná cesta, sice je potřeba vyčkat na sušší počasí, neboť mech, zadržující vlhkost může působit značné obtíže, avšak chyty jsou na této cestě, pokud se z nich vybere hlína s vegetací, velice pěkné. Asi metr nad druhým kruhem jsem se začal trochu více potit a ztratil jsem skvělý rytmus a tah... předseda Ivan již Severní hranu zdolal, byl na vrcholu a jistil svého partnera, požádal jsem jej, aby mi hodil volný konec lana, abych si trošilinku odpočinul od té váhy svého těla... , že se potom vydám dál... vůbec se mi nechtělo odlétávat z tak pěkné pozice, které jsem s mnohými obtížemi dosáhl... Myslím, že si mne ale Ivan asi vychutnal, možná však nepočítal s možností, že mne bude trochu zachraňovat... hodil mi tedy lano, s dovětkem, že se jej nemám zatím chytat, neboť si jej potřebuje trochu upravit...no a volný konec se mi tedy houpal těsně před nosem a nesměl jsem se jej ani dotknout... již jsem opravdu tuhnul, připadal jsem si jako malý Bobeš s nosem přimáčknutým na sklo výlohy cukrárny, chudý ale s čistými záplatovanými šaty a bez peněz na dort... a začal jsem v duchu násobit a počítat jak vysoko vyletí můj jistič, který nebyl přivázán ke stromu, když mám hmotnost dosahující trojciferného čísla....opravdu těsně před mým odletem, dříve než jsem vytuhnul, přišel spásný povel... tak se můžeš přidržet... no a ten pocit, který jsem zažil po zachycení se rukou toho volného, ale již pevně ukotveného lana byl příjemný, na minutku jsem si odpočinul, zavěšen pravou ruku za lano a následně jsem vystoupal těch několik metrů k vrcholu... pocit z vylezené sedmičkové cesty s jakýmsi "odruknutím" byl příjemný...
Následně cestu vylezl i můj jistič Láďa a teprve tehdy jsem zjistil, že jsem nad tím druhým kruhem měl jít trochu víc doprava, kde jsou mnohem hezčí a přítulnější chyty i stupy... tak snad příště...
Tímto výstupem pro mne lezecký den skončil a již jsme se s rodinou vydali lovit kešky... Pozdě odpoledne jsme ale můj lezecký počin podrobně u ohně probrali a tak nějak jsem pochopil, že jsem asi nebyl za hrdinu....