Planneralm
Prosincový skialp v Nízkých Taurách - vrcholy Karlspitze, Jochspitze, Gläserkoppe a Hochrettelstein.
Tak nám začala zima a přišla hned nádherným zimním počasím s ideálními sněhovými podmínkami, na skialpy jak dělané. Výbavu tedy zahříváme na místních trasách v Krušných horách. Jak nám ta zima ale krásně přišla, tak zas velmi rychle odešla a nastává drastická obleva. Za pár dní je všechno pryč. Nezbývá nic jiného, než vyrazit do Alp. Stejně bychom chtěli být každý zimní měsíc ve velkých horách, takže nám to vůbec nevadí. Vzhledem k lavinové situaci nám výběr padl na středisko Planneralm v oblasti v oblasti Schladming-Dachstein. Nejvýše položená lyžařská vesnice ve Štýrsku (1600-2200 m.n.m), která se jako jedno z mála středisek spoléhá pouze na přírodní sníh a nepotkáte zde žádná sněžná děla. Vyrážíme v pátek na noc, cesta svižně ubíhá a při příjezdu nás vítá sněžení, které docela znesnadňuje výjezd po serpentinách do střediska. Asi ve 2h ráno jsme na místě a hned zalézáme do spacáků s vidinou, že nám do rána sněžit přestane a bude aspoň polojasno, jak naznačovala předpověď. K ránu nás ještě budí traktorista, který stylem závodníka formule 1 odhrnuje sníh na parkovišti, ale jinak celkem klidná noc.
Probouzíme se do trochu mlhavého rána, ale aspoň nefouká a už nesněží. Vybíráme tedy cíl výstupu a díky podmínkám je to Karlspitze (2097m), což je asi nejdostupnější místní vrchol. Vyrážíme tedy nejprve po upravených trasách a za "točnou" pro běžkaře už stoupáme vzhůru do kosodřeviny. Výstup jde dobře, potkáváme několik dalších skupin a asi za hodinku a půl jsme na hřebeni. Tam už se počasí docela mění, mlha houstne a do toho se přidává vítr. Nu což, ze sedla Goldbascharte to ale k vrcholu není tak daleko, takže to musíme dotáhnout. V mlze a větru tedy za několik desítek minut stojíme na vrcholu. Rychlé vrcholové foto, žádné výhledy, takže valíme dolů. Bílá mlha, to je hnus, takže ještě trochu tápeme a hledáme cestu, kterou jsme před chvíli vystoupali, ale povedlo se. V mlze nejdou vidět terénní nerovnosti, takže je docela náročné se na lyžích udržet. V sedle se v závětří občerstvíme a vymýšlíme co dál. Buď jet rovnou dolů nebo jít po hřebeni přes další dva vrcholy Jochspitze (2037m) a Gläserkoppe (1980m) až ke konečné lanovky? I přes nepřízeň počasí volíme druhou možnost. První chvíle jdou docela dobře, ale pak nastává situace, kdy se cesta ztrácí a jdeme víceméně podle navigace. Když se dostáváme do místa, kde vrcholový hřeben plný převějí, spadá strmě dolů, musíme trochu sestoupit pod hřebenovou skálu. Tam nás chytá záchvat smíchu z toho, kam jsme se to my dva magoři zase dostali. Naštěstí bylo ze situace východisko a tak pokračujeme dál. Za chvíli jsme na Jochspitze, tam další rychlé foto a jdeme dál. Další část trasy je lepší a žádné prudké a skalnaté hřebeny nás nečekají. Teď jen poslední, relativně snadný vrchol Gläserkoppe a už slyšíme v dáli zvuk od lanovky, který je v tom větru a mlze jak pohlazení po duši. Ještě najít ten správný směr a jsme tam. Sundáváme pásy a jedeme dolů. Po pár výškových metrech se počasí docela mění. Mlha i vítr ustávají a užíváme si jízdu po upravených sjezdovkách, což je po tom marastu docela fajn. Za chvíli jsme dole – několik hodin dřina nahoru a za pár minut dole. Ale i proto to děláme a jsme rádi za každou takto strávenou chvíli. Pod sjezdovkou hledáme hospodu na zahřátí a připíjíme na kvalitně strávený den. Pivo nic moc, ale lepší než drátem do oka J. Po příchodu zpět k autu povečeříme a docela brzo jdeme spát. Přeci jen, první noc po několika hodinách v autě moc nepřála odpočinku, tak to teď musíme nahnat. V noci se vyjasnilo a bylo docela mrazivo. I v autě šla teplota k -5°C, takže se zimní spacáky docela hodily.
Jak nám počasí moc nepřálo první den, o to lepší to bylo den druhý. Hned od rána krásně modrá obloha zalitá sluncem. Jako další cíl jsme zvolili Hochrettelstein (2220m), což je nejvyšší vrchol v okolí a vzhledem k lavinové situaci – do 2200m je stupeň 2, nad 2200 je stupeň 3, je to stále relativně bezpečné. Vyrážíme tedy brzo ráno a rychle nabíráme první výškové metry po straně sjezdovky, která je v těchto hodinách ještě bez lyžařů. Po odklonu ze sjezdovky se snažíme co nejméně ztrácet pracně nabranou výšku, a proto traverzujeme trochu prudkým svahem směrem vzhůru. Dodržujeme rozestupy a za chvíli jsme na hřebeni, kde nás přivítá silné slunce, které už praží do sněhu a v některých místech začíná být rozbředlý. Naštěstí je hřeben docela plochý a až na jeden prostup klečí a obcházení skalnatého výběžku je cesta docela v pohodě. Ještě jsme si chtěli ušetřit síly a tak jsem se snažil obejít jeden malý vrcholek. To se nakonec ukázalo jako ne moc dobrá varianta a v tom rozbředlém sněhu to nakonec zabralo víc času a sil než to jít normálně horem. Když jsme se posunuli dál, už byl v dáli vidět vrchol. Nakonec se ale ukázalo, že to ještě ten správný, který byl až několik desítek minut výstupu za ním.
Za chvíli jsme ale v sedle odkud je vidět vrcholový kříž. Ještě občerstvení a už zbývalo jen zdolat poslední část výstupu, která šla svižně. Fotka u kříže a chvilkové kochání se nádherným slunečným výhledem. Pásy dolů a obhlížíme cestu. Vzhledem k vyfoukaným plotnám jsme museli zvolit variantu po sněhovém poli, kterým jsme vystupovali, a kterého jsme se trochu báli na sjezd. Po zaříznutí prvních obloků se ale svah jevil stabilně a euforie nám nedala se do toho neopřít a řvali jsme blahem…fantastický sjezd. Pod kopcem ještě pár fotografií našich oblouků, nasadit pásy a traverzovou cestou pod hřebenem nás už čekala cesta zpět do údolí. Nad svahem, kterým jsme stoupali nahoru opět sundáváme pásy a čeká nás poslední úžasný zážitek. Jízda prašanem, kde si každý vybere svou cestu dolů a jen si to užívá. Parádní sjezd, který nalije adrenalin do žil, byl zakončen na prosluněné terase pod sjezdovkou. Opět zlatavý mok, dnes jiný pivovar, takže trochu chutnější. Ale ta kultura podávání piva – půllitr teplý, rovnou z myčky. Čistota dobrý, ale teplá sklenice, no děs. Po chvilce už zapadá slunce a tak jdeme zpět k autu. Tam nás ještě soused z parkoviště nalévá výbornou domácí kořalkou za informace o našem výstupu. Večer už jen vaření, odpočinek, spánek a ráno cesta domů.
Tak zase příště.