Vzpomínka na Petra Polívku
Měl jsem velké štěstí, že jsem při jedné z lezeckých návštěv horní části saského Bielatalu, těsně za hranicí pod Ostrovem, v roce 2008 potkal Petra s početnou skupinou lezců, kteří zdolávali oblíbené cesty na Falkenwand (Sokolí stěna) poblíž Nymphenbadu (Koupaní pro víly).
Zaujal mne především vyrovnaným a klidným tempem skalního lezení, ruce a nohy vkládal do chytů a stupů tak, jako kdyby tento způsob pohybu mu byl již vlastní od narození a hvězdičkovou Juniweg za VIIa lezl jako nic.
Se svými saskými přáteli hovořil plynule jejich jazykem, zároveň sledoval svého spolulezce a snažil se mu pečlivě a důsledně "vyradit" vhodný směr výstupu českými, některými trochu jadrnými výrazy...
V průběhu následujících let jsem potkal Petra ve skalách ještě vícekrát, byl i členem oddílu HO Bořeň, přátelil se se spoustou lezců z ostatních oddílů a "skoro každého" znal... Často také lezl se svou kamarádkou Kateřinou. Jednou mne napadlo jej požádat, protože byl z Teplic, zda by neměl někdy čas zalézt si se mnou i ve všedním dni, nejlépe odpoledne po skončení mé práce v zaměstnání. On již nemusel řešit svoji obživu prací a užíval si zaslouženého důchodu, no svolil.
Následně v období od roku 2014 až 2019 jsem občas, vždy v úterý odpoledne, vyzvedával Petra v Řetenicích poblíž jeho bydliště a jezdili jsme prozkoumávat společně blízké lezecké oblasti. Často jsme následně prolezli i víkend. Na některé zvláště oblíbené a lezené cesty, zejména v blízkém Saském Švýcarsku, jsem byl nucen obětovat i drahocenný den dovolené, neboť ve dnech volna tam byly fronty Sasíků dychtivých lezení... ale vůbec nelituji. Mírné lahůdkové cesty v dosahu mé výkonosti v Rathenu, na Lilienstenu, na Falkenwandu, mám nyní zapsány v lezeckém deníčku.
Díky Petrovi jsem navštívil snad úplně všechny místní lezecké oblasti v bližší dojezdové vzdálenosti mého Stříbrného šípu v severních Čechách a blízkém nepískovcovém i pískovcovém Sasku. Při cestě autem mi vyprávěl občas příběhy, které prožil se svými spolulezci, někdy jsem večer nemohl ani mluvit, jak mne bolela tvář od smíchu a únavu z lezení jsem vůbec nevnímal.
Nechápal jsem, jak si mohl pamatovat všechny své lezecké výstupy. Veškeré cesty, které vylezl měl zaznamenány v deníčku a průvodcích. Ovšem nejen ty cesty ale i způsob, jak způsobně překonat největší obtíže. Věděl, kde se nachází "tutový" chyt a také jak se spolehlivě a zejména jakou smyčkou se zajistit při lezení na ostrém konci lana. Často jsem si na "prvním" připadal jako pilot porouchané stíhačky (číslo dvě), těsně před nouzovým přistáním, nebo použitím padáku... cítil jsem již slabé vibrace před odletem, ale Péťa (číslo jedna), mne vždy spolehlivě navedl klidným hlasem na správný chyt nebo stup... no nepamatuji si, že bych s ním někdy nějak ošklivě spadl...
Bohužel Petr už mezi námi není, neboť přišel, jak sám říkal, jeho čas.