Svatováclavské lezení v Jizerkách
Letos to vyšlo pěkně. Václav měl svátek ve středu, takže 2 dny dovolené a 5 dní parádního lezení bylo na světě. I když byly ve hře vyšší a vzdálenější cíle, nakonec jsme se rozhodli pro Jizerky.
Ubytování jsme zvolili v kempu v Hejnicích, které se ukázalo být velmi dobrou volbou. Kemp má strategickou polohu, chatky super naklizené, prostorná a plně vybavená společná kuchyně, sprchy se skutečně teplou vodou, oplocený areál poskytuje dostatečný výběh naší drobotině a hospoda za rohem. Značka ideál.
Předpověď počasí už byla horší, i když Ivan obratem přislíbil reklamaci objednávky. Hned první středeční svatováclavský den byl plný deště a z vycházky k nedalekému skalnímu divadlu a vyhlídce Poustevníkův kámen jsme se vrátili úplně promočeni. Jediné, co se dalo dělat, bylo jít se sušit do nedaleké hospody Dělnický dům. To se ovšem ukázalo jako ten nejlepší start naší lezecké mise.
V hospodě jsme se seznámili s předsedou HO Hejnice Honzou Kašparem, který nám dal pár tipů na lezení v okolí a nabídl zázemí lezecké stěny v místní základní škole. K nelibosti předsedy Ivana rozpustily tyto tipy a informace nadšení z plánovaného výpadu na Divou Máří, a to zejména mezi ženskými a dětskými účastníky zájezdu = mezi drtivou většinou. Nadšení si skálopevně držel jen Ivan a jiskřičku udržoval i v Honzovi massy Masárovi.
Jako čtvrteční cíl byla zvolena Zahradní věž. Počasí se po urgenci reklamace nad námi smilovalo a oproti předpovědi předvedlo parádní sluneční den (to je hned znát, kdo má kde známé...). Dvouhodinový výstup s plnou lezeckou výbavou, včetně jídla a pití na celý den, doprovázený dětským naříkáním na bolavé nožičky a pubertálními komentáři o příkoří, kterého se rodiče dopouštějí na svých vlastních dětech. To vše předcházelo zdolání dvou cest, které připomněly základní pravidla o kousavosti jizerské žuly, zakládání friendů, rovnání v dírách a spárách a také neexistenci slov "nejde to" a velkou radost, když to nakonec šlo. Odměnou pak byla vyhlídka Ořešník s úchvatným výhledem, kterým nám připomněl, že slunce už se naklání. Do kempu jsme přišli už téměř za tmy.
Pátek byla sázka na jistotu - skály v okolí Oldřichovského sedla. Počasí opět ukázkové - modré nebe a zlaté bučiny protkané slunečními paprsky. Uvítací zdolání Sněhuláka a pak už výstup k Frýdlantské věži. Tam jsme strávili nejvíc času průzkumem terénu... údolní plotny byly velmi impozantní, dlouhé, hladké a nezajištěné. Vedli jsme polemiky o tom, co ze suchých pahýlů stromů je smrk, bříza, borovice, jeřabina buk... Navíc jsme se opravdu nikdy neshodli na popisu cesty s realitou. Jediné, co se nám podařilo zjistit, že na horosvaz.cz jsou cesty řazeny abecedně, nikoliv jak jdou "za sebou" kolem dokola věže. Takže zmatek a nejistota. Nakonec jsme zdolali Malou Frýdlantskou věž cestou Severní pravá II, což jsme určili až podle nákresu ve vrcholovce. Slanění o suchý smrk bylo opravdovou zkouškou odvahy, ve které nakonec uspěli všichni (nic jiného jim totiž nezbylo). Jako zákusek na rozloučenou si dal Ivan přeskok na Borovou věž, což je normálně za II, ale s jeho zlomeným palcem to bylo minimálně za V.
Sobota měla přinést změnu počasí. Dopoledne sluníčko, ale od 14 nekompromisní déšť. Rozdělili jsme se tedy na dvě družstva. První družstvo: Ivan a Honza se vydali dobýt Divou Máří. Druhé družstvo vyrazilo na průzkum lezeckého terénu v okolí Hajního kostela. Výstup k němu není tak náročný jako k Zahradní věži, ale také kopíruje scénář jizerskohorského lezení = dlouhý a náročný výstup, ještě než oblékneš sedák.
Uplakané sobotní odpoledne jsme strávili na lezecké stěně v tělocvičně místní ZŠ, za což ještě jednou děkujeme Honzovi Kašparovi. Vždycky žasnu, jak rychle se děti oklepou po náročném programu a kolik energie v nich dříme. Tady patří velká pochvala a poděkování Ivánkovi, který neúnavně tahal cesty, aby se ti naši opičáci vyřádili. Sobotní večer jsme strávili v hospodě, kde jsme zhodnotili všechny výstupy a kluci oslavili dobytí Divé Máří.
Neděle už byla ve znamení odjezdu. Hejnice se s námi loučily plným sluncem a modrou oblohou. To se musí Ivanovi nechat, že počasí objednávat umí! My jsme se na oplátku tvářili jako spořádaní a čistě oblečení výletníci (žádní uválení podivíni s velkými batohy a špinavými nehty). Navštívili jsme horolezecké muzeum, nakoupili knižní publikace, v kostele zapálili svíčku, v pivovaru koupili Hejnickou putovnici a před cestou domů se posilnili zákuskem a kávou. Tady jsme rozhodně nebyli naposledy!
Horám zdar, Lůca úča Masárová
... pozoruhodnějším činem této objevitelské doby však byl výstup na nejmohutnější skalní ostroh Jizerských hor - na Divou Maří, která stojí v nejnepřístupnějších srázech nad roklí Černého Štolpichu. Byl přitom opět Adolf Gahler a s ním jeho přátelé H. Scholze a E. Wolleschak. Na vrcholu stanuli 14. července 1895, avšak oproti zmíněnému předchozímu výstupu tu byl jeden podstatný rozdíl: tentokrát stoupali vzhůru bez použití přehozeného lana a provazového žebříku. Sotva si byli vědomi toho, že tímto výkonem položili základní kámen horolezeckého sportu v našich horách. Skála byla zpočátku nazývána Gahlerovou věží, ale později bylo její jméno změněno. (Poezie jizerské žuly, Jan a Šimon Pikousovi, Otokar Simm)
Výstup na Divou Máří
Ochotný pan školní řídící a předseda místního horolezeckého oddílu nám vřele nedoporučil brát do strže pod Divou Máří ženy, děti a starce, a že prý tak nějak celkově je výstup na věž pouze pro opravdové chlapy. Zděsil jsem se nad jeho upřímností, poněvadž své nedoporučení sdělil před celou partou, a tak voda na mlýn opatrných či bojácných členů výpravy byla puštěna a vysněný výstup na legendární věž Jizerských hor byl upozaděn a odsunut někam až za poslední den zájezdu nebo možná ještě dál.
Když však předpověď počasí začala na sobotu hlásit, že po krásných slunečných dnech má přijít déšť, vycítil jsem svoji šanci - vyrazíme na DIVOU MÁŘÍ. Pršet, dle yr.no, má začít až po poledni.
Odvážných mužů, schopných ustát nerovný boj s přírodním živlem, se naštěstí přihlásil dostatečný počet a tak v sobotu, v lehce pozdním ránu, vyrážíme s Honzou za vysněným cílem. Autem do Ferdinandova, parkoviště, nahodit rance na záda, jdeme. Štolpišská silnice je hned od startu do kopce, za chvíli se z nás řine pot a říkáme si, že i spát jsme včera mohli jít dříve. Ale to bychom přišli o spoustu srandy a také bysme nezhlédli parádní video na youtubovém kanále Zpravodajství, kde je výstup na Máří úžasně zdokumentován. Vřele doporučuji, poněvadž z povídání Honzy Pikouse čiší atmosféra Jizerských hor a jeho láska k nim.
Cesta ubíhá. U pamětní desky připomínající návštěvu císařovny Alžběty chvíli spočineme, Honza cigárko, trocha čaje, ... a už stoupáme strží směrem k Máří. Výstup k věži je zpočátku velmi přívětivý, až si říkáme že pohoda. Rada zněla držte se co nejvíce vpravo, tak se držíme. Terén však začíná strmět a když po několika "ty volech", "kudy teď", "bacha tady to dost klouže" stojíme upocení pod Divou Máří, tak zjišťujeme, že jsme se nedrželi dost vpravo. Abychom se dostali k nástupu Norm. c. musíme se vrátit, strží, a dát se ještě více vpravo. Cestou procházíme Jeskynní věží a zanedlouho se ocitáme pod úctyhodnou Máří, pod nástupem Normální cesty od Adolfa Gahlera z roku 1895, cesty, jejímž průstupem se začala psát sportovní horolezecká historie Jizerských hor.
První délka, se leze komínem, který odspodu vypadá velmi přátelsky. Odhaduji jej tak na tři expresky, frenda a smyčku, ale Honza říká vezmi si toho víc, co kdyby. Komínem funím jak sentinel, respekt se začíná tavit v strach, a když zakládám čtvrté postupové jištění, děkuji Honzovi za jeho rozvahu. Když dolézám k jeřabince na malou plošinu, sedák zeje prázdnotou a materiálu mám tak akorát na zbudování jistícího stanoviště. Je odpoledne a začíná poprchávat. Dobírám Honzu, ticho přerušuje jen pár nadávek na "blbej foťák", který jsem mu cestou zanechal v jedné z karabin.
Druhá délka vede nejištěnou plotnou, kolem jeřabiny. Honza se ujímá vedení. Plotnou teče voda, něco málo založí, zanadává a už stojí na výlezovém hrotu před poslední krokem na samotný vrchol věže. Ten spočívá v překroku, který je vystaven velké expozici nad monumentální údolní stěnou. Chce to hodně odvahy jej učinit, skála je mokrá a klouže. Honza váhá, prší, nervozita stoupá. Celý výstup zachraňuje objev vzdáleného chytu. Honza, posilněn vědomím jeho existence, se odráží a skáče po něm. Nad hloubkou mu visí nohy, prší, ale po"ty vole", kdy zjišťuje, že chyt je ve skutečnosti sokolím lejnem, vede jen jedna cesta a to cesta na vrchol Divé Máří. Leje, Honza stojí, ruce nad hlavou a jásá, jooo! Když pak dolézám na hrot a stojím ve vydatném dešti před poslední krokem, nad hlubokou údolkou, v duchu smekám před Honzovo takřka hrdinským činem.
Děkujeme manželkám, rodinám, dědečkům i přátelům, ale v tomto případě hlavně Divé Máří!