Horám zdar na Similaunu
Similaun, 3606 m n.m., leží na rakousko - italské hranici v Ötztalských Alpách v Tyrolsku. Je sedmou nejvyšší horou Rakouska. Sousedí se třemi ledovci. Na severovýchodě je to Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Ledovec Niederjochferner obsahuje ve svém středu prohlubeň, kolem které je velké množství větších trhlin. Prvovýstup na vrchol Similaunu podnikli v roce 1834 Theodor Kaserer a Josef Raffeiner. V r. 1907 byla prostoupena linie severní ledovcovou stěnou, ale ta se už nepoužívá kvůli riziku padajícího kamení. Původ pojmenování Similaun, je nejasný a neví se co znamená. Hodně se chodí na skialpech.
Původně jsme chtěli vyrazit již ve čtvrtek, ale jelikož jsme se báli, že bychom po našem návratu mohli mít na pražském hradě sysle, motýle, saláme a pename, vyrazili jsme až v pátek po splnění svých občanských povinností.
V sobotu ráno parkujeme ve Ventu pod kapličkou a kolem 8 již šlapeme, rovnou z parkoviště na lyžích, směr Martin-Busch-Hütte.
Pomalu stoupáme údolím Niedertal. V uplynulém týdnu zde muselo být veselo, cestou překračujeme několik lavin. Předevčírem ale lavinová předpověď klesla na stupeň 2, a tak doufáme, že se příroda již dostatečně vydováděla a nás nechá spokojeně dovádět také. Horní polovina cesty je, díky navátému sněhu, zajídajícím se traverzem na hranách lyží.
Winterraum na Martin-Busch-Hütte je prázdný, zamrzlý, působí opuštěně a zanedbaně. Hajzlík je dokonale zesraný a při roztápění kamen si navíc propálím péřovku od sira Josefa. No dopr... Se slzou v oku vzpomínáme na útulnou zimní místnost na Dümler hütte (kde jsme skialpovali minulý měsíc), vybavenou nekonečným množstvím piva. Nu což, o to blíže máme nakročeno k našemu cíli, Similaunu.
Jaký si to ale uděláš, takový to máš. Kutloch jsme vysmejčili, vytopili a zabydleli, jen na ten hajzl jsme se vysrali.
Neděle. Šlapeme prázdným údolím, nikde ani noha, hory máme jen pro sebe. Ticho a monumentální nádhera hor, je - 15 °C, Bože to je nádhera. Stoupáme do sedla k Similaunhütte. Kousek od nás, jihozápadním směrem, dobojoval před zhruba 5300 lety svůj život muž z doby měděné, muž z ledu, dnes zvaný Ötzi. Jsme tu sami.
I Similaunhütte je prázdná, zavátá sněhem. Občerstvujeme se zde čajem ze sněhu a tatrankou.
Traverzujeme na ledovec Niederjochferner, po kterém pak stoupáme směrem k vrcholové hlavě Similaunu. Cesta ubíhá a po delší hodině již budujeme ski depot. Lyže měníme za mačky a na lehko a lehce zdoláváme posledních cca 150 výškových metrů severozápadním hřebenem. Jsme na vrcholu Similaunu, je nádherné počasí a obrovský rozměr hor ještě stále umocňuje naše samota, doposud jsme nepotkali ani živáčka. Je to parádní výlet. Poslední zápis do vrcholové knihy byl učiněn někdy v prosinci loňského roku, dáváme tedy Hore zdar!, vzájemně si gratulujeme, máme radost.
Sestupujeme.
Rychlej, zmrzlej oběd - okurka, salám, gouda, chléb - opět do lyží a už si užíváme nádherný sjezd, téměř až k winterraumu. V tomhle spatřuji výhodu a krásu skialpinismu, člověk se má pořád na co těšit - výstupem na horu, radost nekončí.
Na Martin-Busch-Hütte trávíme ještě jednu noc, ale již ve společnosti s večer příchozími Rakušáky. Už jsme si začínali myslet, že lidstvo vymřelo. Chlapci přišli vybaveni. Přinesli si asi tak kilo cibule, 3 kg brambor, prejt, klobásy, ½ l oleje, ... hodili erární nádobí na roztopená kamna a začali vyvařovat, až pálily oči. Se stejnou energií pak baštěj, až mají boule za ušima - kdyby si nejprve prohlédli záchod!
Berg Hail!