Dva vrcholy v Berchtesgadenských Alpách
Dodávku, náš domov na následující 3 noci, strategicky
parkujeme u hajzlíků na Hammerstielstraße v
Schönau am Königssee.
Fünftes Watzmannkind, 2225 m
V pátek ráno vyrážíme lesní stezkou směrem k mohutným skaliskům Zlojíře, jeho ženy a dětí. Je nádherné počasí, jasno a mrzne. Nejprve stoupáme lesem, pastvinou, pak výstup na chvíli houstne v posledních pasážích lesa. Íva radši nese lyže na zádech, vyhrál soutěž o nejvíc klouzající pásy. Po sérii nadávek, klení a potu se nad lesem otevírá úžasný amfiteátr Watzmannkaru, kde po levé ruce máme Kleiner Watzmann, před sebou všechna Watzmankind a po straně pravé ční mohutná, jedna z nejvyšších v Alpách, východní stěna Watzmannu. Cesta se pokládá, a to nej přichází pak až v závěru výstupu na samotný vrchol Watzmannkind. Strmým terénem jdeme cikcak, na lyžích. Pohled do východní stěny Watzmannu a na jezero Königssee z vrcholu je nám odměnou. Po zdolání vrcholu následuje stejně úspěšný sjezd, kdy několikrát testujeme vypínací funkci našich vázání - vše v pořádku, vázání fungují spolehlivě.
Schneibstein, 2276 m
Druhý den ráno přejíždíme na parkoviště Hinterbrand. Šlapeme prudkým svahem Jenneru, vedle sjezdovky. Je to fuška, nejlepší klouzač je opět Íva. Když konečně dorazíme do sedla pod vrcholem Jenneru, nechceme věřit, že nejvyšší a nejmohutnější kopec na obzoru je, ten náš, Schneibstein.
Občerstvujeme se u Carl-von-Stahl-Haus, rychlej kedr, vysočina a pár hltů čaje. Cesta stoupá nejprve kosodřevinou, pakárna, pak svahem, který se však nekonečným jenom zdá. Potoky potu a jsme na vrcholu, spokojeni, je nádherně. Sjezd je nekonečný, a i když míjíme správný žlab, parádní. Střídají se různé povrchy, většinou však prašan. Více blaha snad nelze ani unést! Jedním berchtesgadenským pivem, končí nádherný den.